Upravit stránku

Věk dítěte není určujícím kritériem

Základním předpokladem pro existenci vyživovací povinnosti je ve smyslu ust. § 911 NOZ neschopnost dítěte se samo živit. Proto je v soudní praxi rozdíl u přiznávání výživného u dětí nezletilých (předně u těch, které vykonávají povinnou školní docházku) a u dětí zletilých. U nezletilců se tedy jedná v zásadě o pravidlo, kdežto u zletilých dětí je pak nutno posuzovat případ od případu v návaznosti na jejich schopnost samostatně se živit. Obecně se má totiž za to, že zletilý jedinec by měl být zásadně schopen se postarat sám o sebe a stanovení vyživovací povinnosti by proto mělo být odůvodněno konkrétními okolnostmi daného případu, ke kterým by se soud určující vyživovací povinnost měl ve svém odůvodnění přesvědčivě vyjádřit.

Co je míněno pod termínem „schopnost sám sebe živit“?  

Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3113/10 ze dne 21. 4. 2011 judikoval, že: "schopnost samostatně se živit znamená, že dítě je schopno samostatně uspokojovat všechny své potřeby, a to jak hmotné, kulturní a další včetně potřeby bytové. " Jinými slovy to znamená, že dítě má určitý trvalý příjem finančních prostředků, z něhož své potřeby hradí. Vždy však závisí na konkrétních okolnostech daného případu. V praxi je tato otázka nejčastěji řešena v souvislosti s tzv. „prodlužováním mládí“, kdy se má za to, že na toto samoúčelné studium se vyživovací povinnost rodičů nevztahuje, stejně jako na tzv. „studium pro studium“, kdy se osoba vzdělává pouze z důvodu svého zájmu nikoliv z důvodu přípravy na své budoucí povolání ve smyslu práva podle čl. 26 odst. 1 Listiny.[1] Studium totiž musí naplňovat znaky soustavné a cílevědomé přípravy na budoucí povolání, které by mělo sloužit k prohlubování předchozího vzdělání, na které zpravidla navazuje, resp. mělo by vést k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro životní potřeby prací. Pokud studium takovéto znaky nenese, nelze po rodiči spravedlivě požadovat, aby za tímto účelem vynakládat své finanční prostředky.[2]

Jak bylo uvedeno výše, u zletilých dětí by důvod pro stanovení vyživovací povinnosti měl být odůvodněn konkrétními okolnostmi. V této souvislosti soudy posuzují především zmíněnou účelnost studia – tedy zda toto studium je možné považovat za cílevědomou a soustavnou přípravu na budoucí povolání, která je v tomto ohledu společností vnímána jako alternativa pracovní činnosti. Zároveň u zletilého dítěte obecně platí, že samo od sebe vyvíjí úsilí k zajištění si obživy vlastním přičiněním, i kdyby jen z části (ledaže by mu v tom bránily nějaké okolnosti jako je třeba invalidita[3]). Zmiňované prodlužování mládí je soudní praxí shledáváno nepřípustným právě pro neúčelnost studia. Ani samotný fakt, že dítě studuje vysokou školu tzv. prezenční formou, nemusí být rozhodujícím kritériem.[4]

Jako jasnou se jeví otázka placení výživného po dokončení vysokoškolského studia, kdy dítě svá studia dokončilo, avšak zatím si nenašlo práci. V takovém případě nelze až na výjimečné situace hovořit o potřebě výživy ze strany rodiče, když již od této chvíle si dítě mohlo obživu zajistit - ať již ze závislé činnosti či z podnikání.[5]

 

Důležité je také vzájemné chování rodiče a dítěte

Podstatnou otázku při posuzování soudy hrají i tzv. dobré mravy. V této souvislosti je tedy důležité i vzájemné chování jednoho k druhému, tedy nejen chování dítěte k rodiči, ale i chování rodiče k dítěti, neboť chování dítěte může pramenit právě z předchozího jednání rodiče. Dřívější povinnost dítěte ctít svého rodiče vystřídala obecnější povinnost dbát svých rodičů, která cílí právě na morální aspekt vztahu rodič - dítě. 

Vyživovací povinnost je projevem rodinné solidarity, a přesto, že se jedná o zákonem uloženou povinnost, její neplnění či z druhé strany neoprávněné vynucování si tohoto plnění ovlivňuje samotnou funkčnost vzájemných vztahů jako takových. Proto je nutno v takových situací si počínat obzvláště opatrně a raději využít rady odborníka. 

Pokud řešíte obdobnou situaci, neváhejte se na mě obrátit.

 

Mgr. Nikola Runštuková

advokátní koncipientka


[1] Viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 8.10.2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14

[2] Viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.2.2016 sp. zn. II. ÚS 3578/15

[3] Viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 2306/12

[4] Viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 7.8.2018 sp. zn. I.ÚS 2618/17

[5] Viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 19.7.2016 sp. zn. I. ÚS 2174/16